Vítejte na mém blogu, která se věnuje písňovým textům a překladům
Vítejte na mém blogu, který se věnuje písňovým textům a překladům. Písňové texty jsou velmi specifickým (téměř básnickým) útvarem. Pár jsem jich už napsal, takže mluvím hlavně z vlastní zkušenosti. Tenhle blog jsem si vytvořil proto, abych si utřídil svoji práci za poslední léta a zkusil si přehledně rozdělit "volné" texty, zhudebněné texty, prosté překlady a taky překlady, které jsou "zpívatelné" (české cover-verze).
Překlad písňových textů je na první pohled jednoduchá věc. V době existence automatických překladačů může překládat vlastně každý. A podle toho taky většina textů na netu vypadá - otrocky přeložené texty bez invence a nápadu. U tohoto typu textů jsem se rozhodl nepřekládat doslovně každý řádek, ale pokusit se vystihnout ducha původního textu, včetně nálady.
Úplně jinou disciplínou je vytvořit text, který sedí do původní hudby tak, že by se dal zpívat v češtině s původní muzikou. To je někdy práce téměř pro křížovkáře. Hlídat si délku slov, rytmus, přízvučné slabiky a navíc by měl mít text alespoň minimální smysl, ideálně i souvislost s textem originálním. Stává se ale, že nápad na český text přijde například se sloganem, kdy anglická fráze je zvukově podobná čekému slovu (vzpomeňme třeba na Gottovu "Jen se hádej" - v originále "Yes, It´s a heartache")...
Samotný výběr zde uvedených textů je pouze mojí srdeční záležitostí. Prostě - překládám jen ty písně, které mě nějak zasáhly nebo které mám spojeny s nějakými zážitky. Tento blog si nepíšu ale jen pro sebe. Je jasné, že mě zajímá i odezva od čtenářů. Každá zpětná vazba vás může upozornit na to co děláte špatně anebo naopak na to, co se líbí. Takže pište své názory, budu je číst a v rozumné míře na ně i reagovat.
PS: texty jsou podle štítků rozděleny do kategorií. U překladů je také video YouTube, kde si můžete pustit písničku k textu.
Zažloutlá fotka na palubní desce se převrátí
a já její obrácený odraz v předním skle
zahlédnu vždy jen na chvilku
když projedu pod lampou
Ten obrázek je čím dál jasnější
Tričko nechám ležet na břehu
Měsíc dnes večer visí nízko nad obzorem.
Na koupání pod hvězdami musí být klidná noc
Nejsem si jist, jestli víte o čem mluvím
Nikdy už to nebude stejné, jako před lety
Pryč je strach, že nás někdo chytí
Voda vzala i všechnu nerozvážnost mládí
"Nechci, aby mě někdo viděl nahého"
Tak tyhle pocity jsou dávno pryč
a nahradila je všednost
Koupání pod hvězdami
Vzpomínám na tu noc
Září už se blížilo
a světlo měsíce mě vábilo k toulání
Možná, že tam nahoře byly dva
a společně obíhaly okolo žhavého slunce
ale ani to nejjasnější světlo už nevykreslí
jaké bylo to koupání pod hvězdami
…myslel jsem, že tě znám…
…nemůžu se rozhodnout…
…myslel jsem, že mě znáš….
Dneska už se nad tím jen usmívám
Koupání pod hvězdami
A jen záblesky pouličních lamp na vybledlé fotce
vyvolávají vzpomínky
a připomínají, že na koupání pod hvězdami
musí být klidná noc…
Sotva jsem se probudil, přál jsem si umřít
Hlavu jsem měl bolavou jako střep
A tak jsem jen ležel bez hnutí
a myslel na tebe a na to kde jsi
a svět se se mnou točil šílenou rychlostí
Všechno, co jsem říkal, bych opravdu udělal
vymyslel bych pro nás dva úplně nový svět,
kde bych měl na tebe vždycky čas
jenže pak ses mi ztratila a já spal až po svítání
mezitím se svět otáčel dokola jako šílený
Nechal jsem den uplynout bez rozloučení
seděl jsem u okna a pozoroval hvězdy
Všechno se mění, svět se točí
jen já zůstávám stát na místě
Sotva jsem se probudil, přál jsem si umřít
Hlavu jsem měl bolavou jako střep
A tak jsem jen ležel bez hnutí
den je pryč a přichází noc
svět se pořád tak šíleně točí
Myslím na tebe a na to kde jsi
a svět se pořád točí jako šílený…
„Pojď, dáme to dohromady,
Spojíme svý štěstí i svoje naděje.
Celý svý jmění mám tady v tom batohu."
A tak jsme si koupili balíček cigaret
pár koláčků od paní Wágnerový
A vyrazili společně
Objevit Ameriku…
"Katko,"povídám
Když jme naskočili na autobus v Pittsburghu
"Michigan se mi teď zdá už jen jako sen"
A to jsou to teprv čtyři dny
co stopuju ze Saginaw
Abych taky objevil Ameriku
A tak se v autobuse smějeme jako dva blázni,
Z obličejů ostatních hádáme kdo je kdo
Povídá – ten chlápek v obleku je špión
a já na to: Pozor na něj,
v motýlku má schovanej foťák…"
"Podej mi ještě cigaretu,
myslím, že mi v bundě nějaká zbyla"
"Poslední jsme měli už před hodinou"
Tak jsem se radši koukal na ubíhající krajinu,
a ona mlčky četla časopis
Měsíc v úplňku visel nad krajinou.
"Katko“, povídám, když pak usnula,
"Jsem na dně…Cítím se úplně prázdný
a netuším proč"
Tak jsem se pokoušel počítat auta,
co projíždí mýtnou branou na New Jersey
Všichni jedou objevit Ameriku…
Pojedu na Warwick Avenue
Dáme si sraz u vchodu do metra
A můžeme si o tom všem ještě promluvit
Slib mi ale, že nebudeš dělat žádný scény
Až se potkáme na Warnick Avenue
Zkus být aspoň chvíli upřímný
Zapomeň na to co bylo a hlavně neříkej
že je to mezi námi v pořádku jen proto, že jsem přišla
Ne, já nebudu brečet, i když jsi mi hodně ublížil.
Takže tě konečně opouštím.
Ty si možná myslíš, že mě miluješ
Ale neděláš to...
V poslední době jsem byla trochu zmatená
Víš, ublížils mi
A já teď chci být volná
Až přijdu na Warwick Avenue
Dám ti tak hodinu, nejvýš dvě
Možná je to poslední šance
mluvit jeden s druhým
Řekla jsem ti všechno
Teď ti ukážu dveře
Až přijdu na Warwick Avenue
Dozvíš se, že tohle je vážně úplný konec, lásko
Takže tě konečně opouštím.
Ty si možná myslíš, že mě miluješ
Ale neděláš to...
V poslední době jsem byla trochu zmatená
Víš, ublížils mi
A já teď chci být volná
Celou dobu,co jsem byla s tebou
Jsem věřila, že se to jednou zlepší
Čekala jsem až přijede náš vlak
a on už mezitím dávno odjel
Zlomils mi srdce a byla bych radši
Kdyby to mezi námi
Vůbec nikdy nezačalo
Takže tě konečně opouštím.
Ty si možná myslíš, že mě miluješ
Ale neděláš to…
V poslední době jsem byla trochu zmatená
Víš, ublížils mi
A já teď chci být volná...
Máma mě vzbudila fakt brzo - bylo skoro půl devátý
ať prej nepřijdu pozdě, a tak jsem v kanclu
a snažím se soustředit…
Připadám si jak loudavej vlak co se škrábe do kopce.
Tak jsem se jednou zkusila zastavit abych si to ujasnila
a bez jediný výčitky jsem sekla s prací
a teď zkouším zpívat blues, jak jsem vždycky chtěla
a můj život je jen pomalej vlak co funí do kopce
Minutu po minutě
Vteřinu po vteřině
Hodinu po hodině
plyne čas.
Dělám pro bohatý ale sama zůstávám chudá
Nikdy se tomu nepřestanu divit.
Uprostřed Londýna čekám na lepší život
na muziku která mě z toho vytáhne.
Můj život je jen loudavej vlak co funí do kopce...
Každý ráno po půl devátý
mě budí máma, abych se náhodou nezpozdila
A tak jdu do kanclu a snažím se soustředit na práci.
Můj život je jen pomalej vlak, co se plazí se po kopcích
Minutu po minutě
Vteřinu po vteřině
Hodinu po hodině
plyne čas.
Tak jsem jednoho dne vypnula
a ujasnila si co vlastně chci…
Můj život je jenom pomalej loudavej vláček
co funí a škrábe se po kopcích…
Život umí být někdy tak zlej
že tě to až přivádí k šílenství
Neskuhrej, zapískej si
A uvidíš, že věci se najednou
začnou obracet k lepšímu
A tak…
…vždycky zkus život brát z tý lepší stránky….
Když se ti zdá, že už tě v životě nic nebaví,
pak jsi určitě na něco zapomněl:
a to smát se tancovat a zpívat
Když cejtíš, že jsi úplně na dně
netvař se jako pitomec
Jen našpul svý rty a pískej…
A tak…
…vždycky zkus život brát z tý lepší stránky….
On život je vlastně nesmysl
A smrt tomu jen udělá přítrž.
Vykašli se na svoje hříchy
Daruj publiku pobavený škleb
A k poslední oponě kráčej s úklonou.
Užij si to,
ostatně - je to tvoje poslední šance.
A tak…
…vždycky zkus brát i smrt z tý lepší stránky
ještě než naposled vydechneš…
Když to tak vezmeš,
život je vlastně pitomost
Život je sranda a smrt je blbej vtip.
Všechno je jenom jedna velká show
A tak nech lidi, ať se klidně smějou.
Jenom pamatuj, že poslední se musíš smát ty…
A tak…
…vždycky zkus brát i smrt z tý lepší stránky
ještě než naposled vydechneš…
Na každého někdy padne smutek
do života každého občas zasáhne bolest
A je fajn, když si uvědomíš
že zítra může být líp
Opři se o mě,
když cítíš, že už ti schází síla
Zkusím ti být přítelem,
který ti pomůže dál
Možná se blíží doba,
kdy i já sám budu potřebovat
o někoho se opřít...
Když už nikdo jiný ti nemůže dát
to co ti já nabízím,
Zahoď svou hrdost
a nedej to na sobě znát.
Když už máš všeho dost
víš, že stačí jen zavolat
a já budu hned u tebe
abych ti pomohl nést to břímě.
Opravdu stačí jen zavolat,
když potřebuješ mou náruč.
My všichni se občas potřebujeme o někoho opřít
Doufal jsem, že to jednou pochopíš
Každý se někdy potřebuje o někoho opřít…
Opři se o mě,
když cítíš, že už ti schází síla
Zkusím ti být přítelem,
který ti pomůže dál
Možná se blíží doba,
kdy i já sám budu potřebovat
o někoho se opřít...
Vzpomínáš na tu noc,
na to schodiště v bledém přísvitu měsíce?
Na město duchů s prázdným dětským hřištěm
Teď jakoby znovu děti výskaly
na rezavějících houpačkách
A já cítil souznění s tímhle ostrovem
Chvíli jsme leželi jsme vedle sebe
mezi měsícem a přílivem
a jen tak pozorovali hvězdy
Když nás noc obejme
budeme na půl cesty ke hvězdám
Nech pulsovat odliv a příliv
A vnímej to teplo po svém boku
Vzpomínáš na tu noc,
na vlahé horko a smích
na svíčky hořící v opuštěném kostele
Za úsvitu jsme šli prázdnými ulicemi k přístavu
Snílci jsou pryč
ale my tu od těch dob zůstáváme
Když nás noc obejme
budeme na půl cesty ke hvězdám
Nech pulsovat odliv a příliv
A vnímej to teplo po svém boku
Zas nevíš jak to říct
A proč ti slova schází
Papír snese víc
Tak utíkáš se k frázím
Z místa chceš se hnout
Jak z protržených hrází proud
Jak v jednom akváriu dvě malý tichý rybky
Líně a dlouze jako líni jste se třeli
Nocí se proplétaly vašich dvou těl křivky
Bylo to krásný
Ale bylo to celý…
Kde najít rub a líc
Vy dva jste nevěděli
Teď o záři svic
Jen tma se s tebou dělí
Nestačí jen chtít
Nějak jste zapomněli žít
Jak v jednom akváriu dvě malý tichý rybky
Líně a dlouze jako líni jste se třeli
Nocí se proplétaly vašich dvou těl křivky
Bylo to krásný
Ale bylo to celý…
Tak odraž se a leť
Volnost ti neublíží
Znáš už nazpaměť
Ta léta co tě tíží
S koulí na nohou
Těžko se lítá oblohou
Noc už končí,
do oken mráz nám stříbro dých,
a den se dlouho nezačíná,
rána jsou jako nikdy líná…
Ledově chladná
tak jako zloba ze rtů tvých,
jak slova nevyřčená do tmy,
a zatím za našimi okny
pomalu svítá.
Kolikrát spolu jsme si malovali svět,
náš domov vysněný z barevných magazínů,
báječný život plný malicherných splínů,
zkoušet žít každý den,
tak jako naposled.
Pomalu svítá,
jiskřivě poletuje sníh,
kdo komu nevěří a věří,
máme den otevřených dveří,
oba až po pás v závějích.
Hodina za hodinou odkrajuje čas
a naše cíle se rozplývají v dálce,
plýtváme silami v téhleté hloupé válce
a přitom nevíme,
jak málo zbylo z nás…
Vždycky jsem myslel, že Bůh naše osudy řídí,
ze svýho apartmá tam mezi oblaky,
v hotelu Hilton, kde přijímá procesí lidí,
a kde před večeří dělá zázraky.
Vrátnej mi říká, že je mu fakt hrozně líto,
v knize hostů prej žádnej pan Bůh není.
Já trvám na svým, že je tady jistě inkognito
a v recepci dál čekám na spasení.
Chtěl jsem se podívat do jeho tváře
a tak chytil jsem výtah do nebe,
ale namísto svatozáře
jsem tam jak v zrcadle spatřil sám sebe.
A hrůzou se mi zježily vlasy,
že všechno co jsem čet´ byl jen klam,
a že jediný, kdo mě spasí, jsem já sám.
Bůh zatím tajně, každou noc v hospodě za rohem
vykládá karty za drobný,
každýmu říká, že není žádným Pánem Bohem,
že prý je mu jenom podobný.
A pozdě k ránu, bývá někdy nezvykle tichý,
a vůbec se nemá k placení,
když po něm žádám odpustky za svoje hříchy,
a všechny plány ztracený.
Dveře vagónu se zavřely, a ty prstem na sklo píšeš,
že nás těžko něco rozdělí, víc než první ranní vlak,
co tě odvez zase zpátky, k městu, kde je každý sám,
napiš aspoň čtyři řádky, nebo zavolej jen tak.
Potom slabost do nohou, a na jazyku sladkobolno,
vlaky lásek nemohou, na všech návěstích mít volno
napořád...
Tvé oči vzlétly, jak dva poplašení ptáci
a já najednou zas nevěděl co říct.
Jenom ty oči, každou noc se ke mně vrací
a já snad postý učím se z nich číst,
kolik času ještě zbejvá...
Jako obří zrnka máku, sype se ten rytmus pražců
a v tom dunění kol vlaku, slyším struny piána.
Ragtime pana Joplina s černým zakouřeným nebem
s chůzí ztěžklou od vína, občas hloupý řeči vedem...
Potom slabost do nohou, a na jazyku sladkobolno,
vlaky lásek nemohou, na všech návěstích mít volno
napořád...
Tvé oči vzlétly, jak dva poplašení ptáci
a já najednou zas nevěděl co říct.
Jenom ty oči, každou noc se ke mně vrací
a já snad postý učím se z nich číst,
kolik času ještě zbejvá...
Na dlani studí malý kamínek
kamínek naděje na pusté prázdné dlani
na dlani člověka jenž podpírá svůj strom
co zjara nevykvet a má strach, že mu zplaní.
Bez sněhu pole a vítr ve větvích
chomáčky vran se snáší na strniště
ve vzduchu visí jejich krákoravý smích
raději zapomeň na to co bylo příště.
A tma je těžká, když čeká svítání
a voní stejně jako při otavách tráva
my jak ta tráva jsme tiše pokorní
když naše hlava kose přitakává.
Na dlani studí malý kamínek
kamínek naděje na pusté prázdné dlani
na dlani člověka jenž podpírá svůj strom
co zjara nevykvet a má strach, že mu zplaní.
Noc - slepý muzikant, zahraje táhlý blues
zavřeme oči a hned topíme se v dálkách
za okny ticho - šlápoty ve sněhu
loňský rok smutně vrká na hambálkách…
Ticho tak závratný že až léčí
zas pokojem prorůstá větvoví noci
zatímco zvenčí
jen lampa v záclonách kreslí stíny
s vůní mandarinek co lodě přiváží
až odněkud z Číny
Zas mám pocit, že nezbývá
tady pro dva dost místa
Sám jsi jen vzpomínka tíživá
začínám si být jistá
že já byla pro tebe závažím
co jsi odhodil s grácií
tvoje láska mě ubíjí
S tebou nejsem to já
Vteřiny váhání se ti krátí
já jen sepíšu součty ztrát cos mi dal
a co máš ještě dáti
Vím, že se vrátíš k nám každou chvílí
klíčem otočit ve dveřích a jít spát
k tomu nabírám síly
Zas mám pocit, že nezbývá
tady pro dva dost místa
Sám jsi jen vzpomínka tíživá
začínám si být jistá
že já byla pro tebe závažím
co jsi odhodil s grácií
tvoje láska mě ubíjí
S tebou nejsem to já…
Vždycky když se tak pozdě ráno vracím domů
Jó když se už za světla ráno vracím domů
Brano zavírá mi samo
V uších mi ještě hučí dvěstě saxofonů
Pokaždý když se ráno vracím domů
Jak se tak časně za svítání vleču z flámu
Vždycky když tak za svítání táhnu z flámu
něco mi rovně chodit brání
v puse mám děsný sucho a v botách slámu
Vždycky když za svítání táhnu z flámu
S námahou když pak zvečera otvírám oči
s námahou potom zvečera otvírám oči
a hlasem Donalda Kačera
proklínám Galilea, že svět se se mnou točí
S námahou když pak zvečera otvírám oči
Večírek začal předevčírem časně zrána
mejdan začal už předevčírem časně zrána
a na mě zbyla holka s knírem
nechutně střízlivej jsem bušil do piána
na tomhle mejdanu co začal už předevčírem zrána
Nebe se roztrhlo jak při vášnivý noci
peří se k zemi snáší a taje na dlani
Okna se zapotí, když zavlníš se v bocích
a ráno hvězdy zháší panenka na hraní
A jako malej kluk nahlížím pod pokličky
prej ani smrt nebere tam, kde nic není
Nikdo mě nenutí dát hlavu sám do smyčky
všechno se ve mně pere a krev se pění
Tak zhasni všechny světla
nekoukej na hodinky
mý síly z týhle války
se rychle tenčí
Abys to nepopletla
seber si všechny šminky
klíče hoď do mý schránky
a dveře zavři zvenčí
Nemám už dávno chuť pro tebe skákat z věží
k dálnici do pekla jít po schodech do nebe
Sama si najdi zem, kde prachy z nebe sněží
kde teplo nepálí a zima nezebe
Jsi dalším zářezem na pažbě prošlých citů
pozlátko z druhý ruky co nechci zpátky
Opouštět bez viny milovat bez soucitu
život žít bez záruky na věčný splátky
Tak zhasni všechny světla
nekoukej na hodinky
mý síly z týhle války
se rychle tenčí
Abys to nepopletla
seber si všechny šminky
klíče hoď do mý schránky
a dveře zavři zvenčí
Kdysi míval´s míň než málo
a teď nemáš víc než nic
Jen pár chvil co za to stálo
a kdo z nás to může říct
Zlý i dobrý se ti vrací
čím dál víc jak roky jdou
Bůh to ví že lepší léta svý
máme dávno před sebou
Proti černý stojí bílá
ze všech polí hrozí ti šach
Marně hledáš kde je ta síla
co převáží misky vah
Jenom pamatuj - jsi pěšák
tak nenech se ovládat hrou
Bůh to ví že lepší léta svý
máme dávno před sebou
Stejně za vozem se práší
prachy mají svůj rub a líc
a kdo z nás to těžko snáší
sám pak vyje na měsíc
A stejně jako tenkrát
přečkáme i dobu zlou
Bůh to ví že lepší léta svý
máme dávno před sebou
Dneska vím jak málo stačí
abych sám v klidu si žil
Taky jsem teď o dost mladší
o dost mladší než jsem kdy byl
a najednou mý problémy
zdají se menší než jsou
Už v sedmnácti jsem pochopila
že láska byla stvořena jen pro královny krásy
a pro holky ze střední
s hebkou pletí a širokým úsměvem
co se brzy vdají a pak zmizí
Zatímco já jsem nikdy nedostala ani valentinku
A všechny s kamarády prohýřené páteční noci
bych vyměnila za ten den, kdy jsem
ve svých sedmnácti poznala tu pravdu
My, co jsme neměly tak sladké tvářičky
a taky vlastně vůbec žádné zkušenosti
jsme zoufale zůstávaly doma
a čekaly na telefon ze kterého se ozve
"pojď si se mnou zatancovat"
Ale ze sluchátka slyšely jen oplzlé mumlání
Takhle to přeci v sedmnácti nemělo být
Hnědooké dívce v obnošených šatech
které nikdo nikdy neřekl jménem
říkali: „pochop, že ty ses pro to nenarodila -
to ony jen dostávají to, co jim náleží -
bezva domov pro bývalou královnu krásy
zámožného chlapa, co jim zajistí
splnění všech jejich přání i klidný přístav stáří“
Pamatuj, že tohle není hra, která by se dala vyhrát
Když ztratíš lásku, zpátky ji nekoupíš
Ti co zkoušeli si ji koupit za akcie a cenné papíry
za pochybnou nedotknutelnost
pak překvapením ztuhlí zírali
když přišel den zúčtování za všechny dlužní úpisy
z dob kdy jim bylo sedmnáct.
Pro ty které znají to zklamání
z valentinek co nikdy nepřišly
a ty které si nikdo nevybral do družstva
když se hrál basket -
je to už dávno a daleko
Sen o volnosti byl tenkrát pro nás vším
A to ošklivé káčátko jsem byla já
Všichni hrajeme podle daných pravidel
a pokud si dovolíme ošidit samy sebe o hezký šperk
o milence přes telefon
o někoho neznámého který zavolá
řekne ti "pojď si se mnou zatancovat"
pak nám nezbude nic než to oplzlé mumlání
Stejně jako všem těm ošklivkám, stejně jako mně
když mi bylo sedmnáct…
Každý den ráno se vnoří do vany,
smočí si vlasy,
osušku si omotá kolem těla
a posadí se do křesla
Tak jako každý den.
Nasouká se do punčoch, vklouzne do bot,
ruce zanoří do kapes kabátu
Tak jako každý den…
V úřadu, kde se na ni valí stohy lejster
si dává pauzu…
Pije další a další kafe
A zjišťuje, jak je těžký zůstat vzhůru.
Tak jako každý den…
Je to jen další den…
Smutná, tak smutná.
někdy se cítí tak zoufale smutná
sama ve své garsonce kde čeká
na prince svých snů, co jednou přijde
zruší její kletbu…
Na toho, který by konečně
zůstal na víc než na jednu noc…
Smutná, někdy se cítí tak zoufale smutná…
Posílá dopis na rozloučenou
Pak jen ostrý zvuk, kolem hlouček lidí
A zjišťuje jak je těžký
Zůstat naživu…
Je to jen další den…
Smutná, tak smutná.
někdy se cítí tak zoufale smutná.
Každý den ráno se ponoří do vany,
smočí si vlasy,
osušku si omotá kolem těla
a posadí se do křesla
Tak jako každý den.
Nasouká se do punčoch, vklouzne do bot,
ruce zanoří do kapes kabátu
Tak jako každý den…
Konečně jsem potkala lásku
Moje dny osamění jsou navždy pryč
Život je najednou jako píseň
Konečně
Obloha je znovu modrá
Své srdce balím do čtyřlístků
V noci když se na tebe dívám
A zdá se mi to jako sen
Sen, že mohu být sama sebou
Že v sobě nacházím vzrušení při doteku tvé tváře
Vzrušení, které jsem předtím nepoznala
Ve chvíli kdy se na mě usměješ
Je to jako kouzlo
A s tebou se cítím jako v nebi
Tobě se odevzdávám
Konečně…
Kdybych uzavřel do lahve celý svět
A vystavil jej světlu měsíce
Svítil by pro mě dál i bez tvé lásky?
Mohl bych být chytrý jako Aristoteles
a pochopit smysl prstenců okolo měsíce
Co by mi na tom všem záleželo, pokud bys mě milovala?
Ve tvém náručí se celý svět zdá klidnější
a každý sen splnitelný
A vypadá to že zbývá jen chvilka a náš tanec bude u konce
Ale tady ve tvém náručí je mi všechno jasné
Není to samota, čeho se bojím
Je to ten okamžik těsně před tím, než náš tanec skončí
Kdybych zachytil svět do přesýpacích hodin
Osedlali bychom si měsíc, a pluli oblohou
než by se z hvězd staly jen rozmazané šmouhy…
…než…
Jednou možná někoho potkáš
A všechno v tobě se změní
zvuky kolem rázem ztichnou
a ty pocítíš blízkost zázraku
Budeš mít pocit, že se znáte celý život
Ve tvém náručí se celý svět zdá klidnější
a každý sen splnitelný
A vypadá to že zbývá jen chvilka a náš tanec bude u konce
Ale tady ve tvém náručí je mi všechno jasné
Není to samota, čeho se bojím
Je to ten okamžik těsně před tím, než náš tanec skončí
Kdybych zachytil svět do přesýpacích hodin
Osedlali bychom si měsíc, a pluli oblohou
než by se z hvězd staly jen rozmazané šmouhy
než by se pro nás zastavil čas…
Jsi sám a bytem bloudíš zbyl tu po ní vzkaz a klíče
každé slovo, které znovu čteš je jako rána bičem
zase vracíš všechno zpátky hledáš kdes udělal chyby
život je tak hrozně krátký a tak přeplněný sliby...
V okně naproti se svítí deska gramofonu praská
všechna slova znějí hloupě vždycky když jak polní kvítí
uvadne a uschne láska...
Tvoje samota tě vězní nevíš za čí hříchy platíš
dneska poprvé jsi bez ní ještě nechápeš co ztrácíš
když jsi sám....
Jsi sám a co ti schází svoboda je bárka vratká
za sebou jsi spálil mosty, zaklapla ti zadní vrátka.
Kam se ztratila tvá síla věřit tomu, kdo ti věří?
Jenom prázdnota tu zbyla kterou sotva někdo změří.
Smutek plašíš sklenkou vína čím dál víc se ztrácí smysl
hledat čí je vlastně vina. Přes zlou řeku zapomění
nejde plout.
Tak proč pořád v uších zní ti její tak zbytečná slova?
Jako vítr nejdou chytit a ty chceš je slyšet znova
když jsi sám...
Jsi sám a víru ztrácíš všude vidíš její stíny,
nesneseš to pomyšlení, že ji líbá někdo jiný.
Zase probíráš se albem jejích dopisů a fotek.
Dal bys všechno místo toho za jediný její dotek...
Přes tu propast mezi vámi vede lávka z tenkých nití,
možná ještě někde na dně vaše šťastná hvězda svítí
tmou a zimou tiše chřadne...
Přestals doufat, že snad jednou zazvoní zas u tvých dveří...
Tenhle příběh je tak prostý, že ti nikdo neuvěří
že jsi sám...
Zbyly jen kousky muže co tu měl dnes stát
Déšť hořkých slz tak jako závoj na mě pad´
Slovo domov je mi cizí samota jen těžko zmizí
tohle už vím
Že člověk často neví co by si měl přát
a osud divný karty s námi umí hrát
Prázdný řeči už nic nespraví ostří pravdy ale rezaví
co s tím
Láska tvá tě zničí - jsi jen loutkou krutých her
Tvá duše není ničí přesto dáváš ber kde ber
a když před zrcadlem stíráš ze svých tváří cizí růž
to zabíjí tě láska
jako nůž...
Jsi jenom stínem muže co tu měl dnes stát
jenom rozdáváš - sám nemáš už co dát
možná slova něco změní když do srdce vidět není
možná, snad...
Teď už víš že chtít je lepší nežli mít
a že lásku dát je těžší než si vzít
možná že jsi s cesty sešel
bláznův smích ten krále přešel
už napořád
Láska tvá tě zničí jsi jen loutkou krutých her
Tvá duše není ničí přesto dáváš ber kde ber
a když před zrcadlem stíráš ze svých tváří cizí růž
to zabíjí tě láska
jako nůž...
Začalo to jako pocit, který vyrostl v naději
Ta se změnila v tichou myšlenku
a ta zase v tiché slovo
To slovo bylo stále hlasitější až se z něj stal bojový pokřik…
Přijdu zas, stačí zavolat
Takže není potřeba se loučit
Jasně, všechno se mění, to ale neznamená
že to takhle nemohlo být už dřív
jen je potřeba ještě před bojem zjistit
kdo jsou tví opravdoví přátelé
Vyber si hvězdu na obzoru a jdi za světlem…
Vím, že se mi vrátíš, až bude po všem
Takže není potřeba se loučit
Zkus se vrátit se mnou znovu na začátek
i když nikdo z nás už neví, jaký to je pocit
ale nikdo nemůže dvakrát cítit to samé
To ale neznamená, že je možné zapomenout
Nech se vést svými vzpomínkami, máš je pořád v sobě…
Vrátíš se, až tě zavolají, takže není potřeba se loučit.
Pokud bys chtěla mít ze mě milence, udělám všechno, o co mě požádáš.
Jestli hledáš k milování někoho jiného, rád se budu kvůli tobě přetvařovat.
A jestli potřebuješ přítele, vezmi mě za ruku.
Když máš vztek a potřebuješ někoho uhodit - tady stojím…
Jsem tvůj muž…
Jestli chceš boxera, budu kvůli Tobě běhat po ringu.
A jestli potřebuješ doktora, rád prozkoumám každý kousek tvého těla.
Jestli si přeješ mít ze mě řidiče, čekám v autě před domem.
A pokud se po někom potřebuješ vozit, víš, že po mě můžeš.
Jsem tvůj muž…
Vždycky když úplněk měsíce tak září, to zvíře ve mně se probudí
a cítí, jak řetěz kolem krku škrtí.
Jsem otrokem svých slibů, které jsem ti dal a pak je nemohl splnit.
Vím, že chlap ženu nikdy nedostane, když se bude plazit po kolenou a žebrat.
Přesto bych ti rád padl k nohám a složil hold tvé kráse.
Jako hárající pes chci drásat své srdce
slzet na tvé prostěradlo a říkat:
…jsem tvůj muž…
Jestli se ti při řízení klíží oči, nech mě za sebe řídit.
A jestli snad toužíš být chvíli venku sama, ztratím se ti z očí.
Pokud hledáš otce pro své děti
anebo se jen chceš se mnou procházet po pláži -
jsem tvůj muž…
Jestli potřebuješ milence, udělám všechno, o co mě požádáš.
Jestli ale hledáš k milování někoho jiného, rád se budu přetvařovat.
Pro tebe…
Je půl čtvrtý ráno a čas rychle letí
já píšu ti dopis a nevím jak je ti
Už prosinec končí a i když je zima
naší ulicí hudba zní po celou noc
Tak ty prý stavíš si dům někde daleko tam
kde v poušti je ticho možná chtěl bys být sám
Snad si vzpomínáš tak jako já
Jak svírá
Jane v ruce pramen tvých vlasů
a říká mi žes to tak chtěl
Tu noc kdy ses vypařit měl
Jestli´s vůbec kdy šel
Když´s mě naposled potkal
byls o hodně starší
myslím, že´s tenkrát čekal na poslední vlak
A v tvém modrém plášti
zela trhlina dlouhá
na peróně seděl jsi jak zmoklej pták
Už to bude pár let
cos mou ženu mi vzal
a když vrátils ji zpět
těžko o ni bych stál
Zas tě vídám
jak v ústech máš krvavou růži
a zlodějský cejch na své kůži
a odvádíš s sebou mou Jane
možná aniž bys chtěl
Tak co ještě napsat
jen to že mi scházíš a že jsem ti odpustil snad…
Příteli, vrahu můj že´s mi stál v cestě
dneska jsem možná i rád
a pak chci abys věděl že jestli vrátíš se k nám
Tak tvůj nepřítel dřímá
a jeho žena je tvá
Jo, díky
Žes jí z očí těch pár vrásek sňal
Dneska už vím i to žes jí dal
snad víc než já sám
Teď svírá
Jane v ruce pramen tvých vlasů
a říká mi žes to tak chtěl
Tu noc kdy ses vypařit měl…
Čekala jsem dokud nevyjde slunce
A přemýšlela proč jsem za tebou nepřišla
Nechala jsem tě v tom vykřičeným domě
A ani nevím proč jsem za tebou nepřišla
fakt nevím proč jsem nepřišla
A pak se noc zlomila v den
a já si přála mít křídla a odletět
namísto toho tady vkleče v písku
chytám slzy do dlaní
Srdce mám zmáčené vínem
Ale ty v něm zůstaneš už napořád
Pryč, do dálky přes nekonečné moře
Dokud se ze mě nestane uzlíček kostí
A neumřu v extázi nekonečného pádu
Srdce mám zmáčené vínem
Ale ty v něm zůstaneš už napořád
Vždycky je něco co nás nutí utíkat
A já nevím proč jsem nepřišla
cítím se tak hloupá a prázdná
a nevím proč jsem vlastně nepřišla
fakt nevím proč jsem nepřišla…
Povídám: "Mami, on je fakt blázen a trochu mě děsí
Ale chci ho mít po svým boku
I když je divokej a třeba i špatnej chlap
Jo, možná jsem se už opravdu zbláznila
Ale já ho potřebuju, abych byla spokojená… "
Povídám: "Tati, žádnej strach, to je dobrý
vážně má s tebou něco společnýho
a třebaže mi nedá všechno, co sis představoval
Budu ho milovat už napořád… "
Nade mnou se vznáší můj anděl, co mě svedl z pravé cesty
Má srdce archanděla Gabriela, čistě bílé jako slonovina
a duši Lucifera, černou a chladnou jako olovo
a toho anděla budu mít už navždy ráda
Povídám: "Bráško, neříkej, že je to jen pobláznění z vášně
Říkals, že se nemám nikdy spokojit s málem
No, a já mám všechno když pozoruju jak chodí,
jak na mě mluví, jak se směje, jak se zlobí, a jak mě líbá…"
Povídám: "Sestřičko, copak to vážně nechápeš?
Vždyť on je všechno, co jsem kdy chtěla
Už mě nebaví sedět každej večer před bednou
a jen doufat že najdu toho pravýho… "
Nade mnou se vznáší můj anděl, co mě svedl z pravé cesty
Má srdce archanděla Gabriela, čistě bílé jako slonovina
a duši Lucifera, černou a chladnou jako olovo
a toho anděla budu mít už navždy ráda
Povídá mi: "Miláčku, vykašli se na to, co říkají ostatní
Přišel čas aby ses od všeho odpoutala"
Povídá: "Holka, pojď, musíme udělat něco, co nám vydrží až do konce života
Je na čase nechat všechny plavat a a stát se mojí ženou "
Nade mnou se vznáší můj anděl, co mě svedl z pravé cesty
Má srdce archanděla Gabriela, čistě bílé jako slonovina
a duši Lucifera, černou a chladnou jako olovo
a toho anděla budu mít už navždy ráda…
Pokud je to Tvá vůle
neřeknu na to ani slovo
Můj hlas pak bude tichý, jako býval dřív
budu už jen mlčet
a dodržím, co jsem slíbil
Pokud je to Tvá vůle
Pokud je to Tvá vůle
a Tvůj hlas shůry je skutečný
budu Tě z toho zborceného vrchu
chválit ve svých písních
a ty budou zvonit krajem
Pokud je to Tvá vůle
Pokud je to Tvá vůle
dovolit mi zpívat - budu Tě blahořečit
a mé písně budou shůry zvonit
Pokud je to Tvá vůle
nechat mě zpívat
Pokud je to Tvá vůle
a máme šanci volby
pak zaplň řeky vodou
vdechni život zemi
a naplň svým soucitem
všechna ta srdce planoucí v pekle
Pokud je to Tvá vůle
učiň nás lepšími
Sbliž a pevně spoutej
všechny své děti co očekávají vykoupení
v posledních záblescích světla
na konci této noci
Za horizontem je to místo, kde jsme si jako malí hráli
Ve světě přitažlivostí a zázraků
Kde jsme nechávali naše myšlenky volně se toulat
Zatímco začalo osudově odzvánět …
Tam na Zkratce mezi Dlouhou ulicí a Hrází
se možná dodnes setkává ta divoká partička
co kráčela v našich šlépějích
A možná si sebou nese i naše staré sny
Zatímco nás pomalu rozežírají
milióny malých příšerek všedního života
Tráva byla zelenější
Světlo bylo jasnější
Obklopeni přáteli
Za nocí zázraků
Ohlížíme se na popel z mostů žhnoucích za námi
Na třpyt té zeleně, která zůstala na druhé straně
Jdeme stále dál, ale za náměsíčných nocí se vracíme zpět
Vlečeni neznámou silou
Do ještě větších výšin s vlajkou rozvinutou
Míjíme nejvyšší vysněné vrcholy našich světů
Navždy spoutáni okovy touhy a ctižádosti
V sobě věčně neukojený hlad
A naše unavené oči stále pátrají po horizontu
Přestože po téhle cestě jsme šli už tolikrát
Tráva byla zelenější
Světlo bylo jasnější
A chuť byla sladší
Za nocí zázraků
Obklopeni přáteli
Svítání v mlžném oparu
Voda plynoucí
Nekonečnou řekou
Pokaždé, když se spolu loučíme, tak trochu umírám,
Loučíme se, a já nechápu vlastně proč…
Snad ani ten nahoře neví, proč to tak musí být.
Tak na mě přestaň myslet, ať vůbec můžeš odejít.
Je to jako závan jarního větru když tě mám blízko,
jakoby o tom ptáci začali zpívat tu nejněžnější písničku…
Ale pak se všechno změní a z výšky padáme k zemi.
Pokaždé, když se musíme rozloučit.
Ty a já…
byli jsme zvyklí být spolu pořád
Den co den
Opravdu mám pocit
jako bych ztratila nejlepšího přítele
a nemůžu uvěřit, že tohle je vážně konec
Vypadá to, že mě opouštíš
Myslíš to vážně
Ne, radši to nechci vědět
Nemluv
vím stejně dobře, co mi chceš říct
Tak prosím, přestaň vysvětlovat
Neříkej nic, bolí to
Nemluv
Vím, co si myslíš
a nechci znát tvoje důvody
Neříkej nic, bolí to
Naše společné vzpomínky
Mohly být příjemné anebo děsivé
Ale teď jako bychom oba umřeli
A tak sedím s hlavou v dlaních a pláču
Takže to všechno končí
a už nemusíme předstírat, jací opravdu jsme…
Nemluv
vím stejně dobře, co mi chceš říct
Tak prosím, přestaň vysvětlovat
Neříkej nic, bolí to
Nemluv
Vím dobře, co si myslíš
a nechci znát tvoje důvody
Neříkej nic, bolí to…
Jak dlouho sama usínáš a taky vstáváš?
Jak dávno vlastně ničí dlaň tě nehladí?
Máš pocit, že míň dostáváš, nežli dáváš…
Kdo uvěří ti ještě tvý „nevadí“?
A tak čím dál víc otevřít se lásce bráníš…
Samotná dál hádáš, kdo vyléčí smutky největší…
Pár obyčejných radostí v sobě strážíš
a líto je ti po troškách si z nich krást…
Pak před usnutím každou z nich znovu vážíš;
z tvých nesplněných snů se tím stává past…
Je to čím dál stejný … tak proč dál před láskou couváš?
Samotná dál váháš, jestli vyléčí smutek největší…
Kdy sama sobě uvěříš to, co říkáš - že i ty snad právo na štěstí máš mít…?
Je to čím dál stejný … otevřít se lásce bráníš.
Samotná dál váháš…Srdce na dlani je bezbranný…
Zkus před zrcadlem ráno číst ve svý tváři,
jak hrozně dlouhá umí být někdy noc…
A tím jak trháš další list v kalendáři
tiše voláš o pomoc…
…Nevoláš?
…kdo ví… kdo ví…
…jak dlouho takhle vydržíš…
kdo ví… kdo ví…